Wauu a ztracený drak z listí

Wauu a ztracený drak z listí

  Odpoledne na Hvězdné louce už pomalu začínalo vonět po podzimu. Vzduch byl o něco svěžejší než včera a lehký, nezbedný větřík si začínal pohrávat se stébly vysoké trávy. Pro Johi to byl ten vůbec nejlepší den na velký projekt. Od samého rána neúnavně pobíhala po okraji nedalekého lesa a pečlivě vybírala spadané listí.
  Nespokojila se jen tak s nějakým! Musely to být ty největší, nejhladší a hlavně nejkrásněji zbarvené listy v celém okolí.
  Našla javorové listy, které zářily jako karmínový západ slunce, dubové v barvě horké čokolády i drobné březové lístečky, co vypadaly jako rozsypané zlaté mince. S plnou náručí pokladů usedla doprostřed louky a pustila se do práce. S nekonečnou trpělivostí listy kousek po kousku spojovala. Jako lepidlo jí posloužily voňavé, lepkavé kapičky smůly z nedaleké borovice a celou konstrukci zpevňovala těmi nejjemnějšími, ale nejpevnějšími stříbrnými pavučinkami, které jí po ránu půjčili luční pavoučci.
  Když po několika hodinách konečně vyhladila poslední lístek, ležel před ní ten nejvelkolepější létající drak, jakého kdy svět spatřil. Vypadal jako obrovský, pestrobarevný pták připravený vzlétnout.
  Johi vzala do tlapek dlouhý provázek, který si předtím pečlivě splétala z dlouhých, ohebných travin, zhluboka se nadechla a rozběhla se. Běžela, co jí nožičky stačily, a doufala, že vítr draka vynese do oblak. Jenže obrovský drak z listí byl přece jen příliš těžký. Chvíli se líně vznášel těsně nad zemí a pak s tichým zašustěním smutně žuchl zpátky do trávy. Johi si zklamaně povzdechla. Byla z té námahy celá udýchaná a nevěděla, jak dál.
  Vtom dostala nápad. Zvedla hlavičku a zadívala se vysoko k nebi. Tam, na tom nejnadýchanějším, nejsněhobílejším obláčku, se zrovna rozvaloval Wauu. Hřál si bříško na sluníčku, líně chytal lelky a občas pro zábavu odfoukl menší mráček na druhou stranu oblohy.
  „Haló, bráško!“ zavolala na něj Johi z plných plic a zamávala tlapkami. „Prosím tě, mohl bys mi s něčím pomoct?“
  Wauu zvědavě vykoukl přes okraj svého obláčkového pelíšku, a když viděl dole malou Johi s ohromným drakem, radostně se nafoukl jako modrý balónek a snesl se na louku.
  „Potřebuju někoho, kdo umí létat opravdu vysoko až k samotnému sluníčku, aby mi pomohl udržet mého draka ve vzduchu,“ vysvětlovala Johi a starostlivě provázek svírala v prstech. „Ale musíš mi slíbit, opravdu slíbit, že ten provázek nepustíš. Dalo mi to strašně moc práce, každou pavučinku jsem vázala sama!“
  Wauu se hrdě napřímil, až povyrostl o pár centimetrů. „To víš, že ti pomůžu, Johi! Můžeš se na mě spolehnout na sto procent. Slibuju na svou dračí čest, že ho nepustím ani za nic na světě!“
  Popadl konec travnatého provázku, mocně mávl svými křídly a vystřelil kolmo vzhůru k nebi. Když byl dostatečně vysoko, nadechl se a vypustil ze sebe přesně ten správný, táhlý větřík. Drak z listí okamžitě ožil! Vyrazil za ním do výšin, jeho barvy začaly ve slunečních paprscích doslova svítit a dlouhý pavučinový ocas za ním nádherně vlál. Johi dole v trávě radostně poskakovala, tleskala tlapkami a smála se na celé kolo. Všechno bylo naprosto dokonalé.

  Jenže pak se stalo něco nečekaného.
  Jak se Wauu vznášel výš a výš a hrdě táhl draka za sebou, koutkem oka zahlédl podivný růžový stín. Podíval se nad sebe a oči se mu úžasem doširoka rozevřely. Přímo nad ním pomalu proplouval mrak, který zapadající slunce obarvilo do tak dokonalého odstínu, že vypadal dočista jako obrovská, načechraná a lahodná jahodová zmrzlina. Wauuovi okamžitě hlasitě zakručelo v bříšku. Úplně slyšel, jak na něj ta nadýchaná dobrota volá. Na jazyku z ničeho nic ucítil sladkou, ovocnou chuť.
  V tu ránu jako by mu někdo vymazal paměť. Zapomněl, proč vlastně vyletěl tak vysoko. Zapomněl na Johi, která stála tam někde hluboko pod ním. A co bylo nejhorší – úplně zapomněl na svůj velký slib.
  Ve snaze být u té lahůdky co nejrychleji jednoduše rozevřel prsty. Pustil provázek a vyrazil jako střela rovnou k růžovému obláčku. S nadšením otevřel pusinku a do mraku se obrovským soustem zakousl. Ale ouha. Byla to jen obyčejná, studená, vlhká mlha, která navíc vůbec nechutnala po jahodách.
  Wauu se zklamaně a trochu znechuceně olízl. A pak mu to došlo. Podíval se na svou prázdnou tlapku a krev v žilách mu ztuhla. Rychle sklopil zrak dolů. Uviděl, jak nádherný barevný drak bez jeho pevného vedení úplně ztratil směr. Bezmocně se točil ve zdivočelých poryvech větru, dělal podivné kotrmelce a letěl rychle pryč, hluboko k temnému okraji lesa.
  Wauu očima zoufale sjel na Hvězdnou louku. Tam stála malá Johi. Už se nesmála. Netleskala. Hlavu měla sklopenou a po tvářích se jí koulely velké slzy zklamání, které se vsakovaly do suché země.
  „Jejda,“ vyhrkl Wauu a cítil, jak se mu srdíčko provinile sevřelo. „Co jsem to provedl?“
  Věděl, že to musí okamžitě napravit. Nešlo jen o draka, šlo o slib, který dal své sestřičce! Wauu zavřel oči a naplno využil svůj dar. Přivolal si na pomoc ty nejmenší, nejrychlejší a nejpozornější pátrací vánky. Rozeslal je na všechny strany. Vánky chvíli šustily v korunách dubů a bříz, až se najednou jeden z nich vrátil a zatahal Wauua za ucho. Našel ho!
  Wauu letěl co nejrychleji za vánkem, až dorazil k vysokému, tmavému a zlověstně pichlavému smrku. Drak z listí visel zachycený úplně na samotném vrcholku, nebezpečně nabodnutý na ostrých jehličkách. Kdyby za něj Wauu jen tak neopatrně zatáhl nebo foukl příliš silně, křehké listy by se na těch bodlinách okamžitě roztrhaly na malé kousíčky a celé Johino dílo by bylo zničeno.
  Wauu musel být opatrnější než kdy dřív. Přiblížil se k větvi a z okolní vlhkosti vyčaroval malinký, neuvěřitelně heboučký obláček. Opatrně jím draka zespodu podložil jako tou nejměkčí záchrannou peřinkou. Pak jen velmi jemně, jen takovým nepatrným dechem, odfoukl smrkové jehličí stranou. Drak s tichým šustnutím bezpečně vklouzl do obláčkové postýlky. Zvládl to! Ani jeden jediný lístek se neponičil, pavučinky vydržely a smůla nepovolila.
  Wauu snesl obláček i s neporušeným drakem dolů na louku k Johi. Opatrně ho položil k jejím nohám a velmi provinile, se svěšenými křídly, sklopil hlavu. Nedokázal se jí ani podívat do očí.
  „Odpusť mi to, Johi. Strašně moc mě to mrzí,“ řekl tiše a pošoupl nohou kamínek v trávě. „Dal jsem ti své slovo, že ho nepustím, a porušil jsem to jen kvůli hloupé obláčkové zmrzlině. Zklamal jsem tě. Ale slibuji ti, že už to nikdy, opravdu nikdy, neudělám. Můžeme to zkusit znovu?“
  Johi si otřela mokré tváře. Když viděla, jak moc to Wauua mrzí, jak má svěšená ouška a jak opatrně draka zachránil, už se na něj nedokázala dál zlobit. Jemně se na něj usmála. Vzala do tlapky travnatý provázek, natáhla ruku a podala mu ho. Wauu ho pevně stiskl. A tentokrát si byl dráček jistý, že si bude dávat opravdový pozor, i kdyby kolem letělo sto čokoládových obláčků!

Ponaučení pro děti

Viděli jste, děti, co se stalo, když Wauu nedodržel svůj slib? Johi mu důvěřovala a on ji zklamal kvůli úplně obyčejné, i když lákavé hlouposti. Bylo mu to pak sice hrozně moc líto a trápilo ho to, ale musel vynaložit opravdu velké úsilí, aby svou chybu napravil a draka zachránil. Když totiž někomu něco slíbíme – ať už mamince, že si večer pěkně uklidíme všechny rozházené hračky, nebo svému kamarádovi, že mu půjčíme oblíbené autíčko – dáváme mu tím to nejcennější: své slovo. Být spolehlivý znamená, že ostatní vědí, že se o nás mohou kdykoliv opřít. A to je pro opravdové přátelství a lásku v rodině mnohem, mnohem důležitější, než všechny sladké jahodové mráčky a obláčkové zmrzliny na širém světě.